Salone del Mobile 2011

Do Milána coby hlavního města odbojného italského severu přicestovalo minulý týden, na den či více, údajně až 800.000 lidí. 

Ceny hotelů se ztrojnásobily, podzemní dráha prodělávala extrémní zatěžkávací zkoušky a most pro pěší spojující náměstí  Porta Genova s ulicí via Tortona se stal bez pochyb nejfrekventovanějším na světě. A důvodem toho všeho nebyl kupodivu fotbal (calcio) ani móda (moda), ba ani famózní italská kuchyně (cucina italiana).

Příčinou byl Salone del Mobile - největší veletrh nábytku na světě. A letos navíc slavil 50 let své existence. Vedle futuristického obřího výstaviště za humny města, na trase mezi centrem a letištěm Malpensa, ve městě vykvetlo na jeden týden několik oblastí a zón, které se staly oslavou lidské tvořivosti (a Zona Tortona je dnes jen jedna z mnoha). Stovky obchodů, galerií, studií, muzeí na mapách mnoha speciálních průvodců. Je to neuvěřitelný fenomén - bez ohledu na sinusoidu hospodářského vývoje či na politické praktiky a nepolitické choutky dott. Berslusconiho. Jakoby design show hostila Miláno a ne naopak.

Salone del Mobile 2011 — Foscarini from konsepti on Vimeo.

Tam, kde před pár lety stály vybydlené továrny a sklady s prvními kreacemi chudých návrhářů, stojí dnes sídla módních superznaček a design hotely světové pověsti. Za rohem ovšem narazíte na okouzlující zapomenutý dvůr továrničky na hedvábí, kterou Rossana Orlandi proměnila v pohádkový svět divů. Kreativci si prostě zcela podmaňují veřejný prostor. Nic jim není svaté a cizí. Mění město před očima. Je tu veselo a málo se spí. Koktejly den co den. Komerce splývá s neziskovostí, charitou či ekologií, německý byznysmen se protlačuje frontou vedle milánského studenta či japonského kreativního ředitele. Armani vedle undergroundu či street labelu. Směsice jazyků, neuvěřitelné módní kreace a kombinace, kterým ovšem a samozřejmě vévodí černá barva.

A letos bylo i skvělé počasí. A to je důležitá substance - v Miláně se často poprvé dotknete jara a déšť prostě nepřeje neustálým přesunům mezi akcemi. Tuhle estrádu můžu nenávidět, ale něco Vás nutí se sem vracet - být součástí toho Babylonu. Svět se tím asi moc nezlepší, nic zásadního se tu nevyřeší, ale na těch pár dnů či hodin propadnete iluzi toho lákavého světa nových tvarů, prostorů a barev. Naplní Vás to nápady a odhodláním. A nebo alespoň silnými zážitky. A to není zase tak málo.